Česká geologie je alternativou k oficiálním institucím příliš svázaným byrokracií a scientometrií. Smyslem existence České geologie je umožnit těm, kteří mají čím přispět k rozvoji a šíření poznání o "neživé" přírodě, aby tak mohli učinit bez zbytečných obstrukcí, které bývají kladeny z různých důvodů.
Nejde nám o protestování proti všemu ani o utrácení volného času. V první fázi je prioritou prosadit dostatečnou svobodu projevu a bádání a ujistit všechny, kdo chtějí dělat to, v čem opravdu vidí smysl, že v tom nejsou sami.


Autor blogu: Mgr. Václav Procházka, Ph.D. (e-mail: vprochaska.zav.seznam.cz)

spolek Česká geologie
Korespondenční adresa: Pštrossova 16, 11000 Praha 1
e-mail: ceskageologie@volny.cz
IČ: 22886133

Šesté výročí: pokusy o průzkum břidlicového plynu v ČR a zplyňování uhlí pod Mělníkem

8. ledna 2018 v 19:04 | Václav Procházka
Těsně před vánoci roku 2011 dostala řada měst a obcí na Berounsku, v rozsáhlých územích severovýchodních Čech a na Valašsku v oficiální poště oznámení o řízení k povolení průzkumu na těžbu tzv. břidlicového plynu, s tím, že jako zákonní účastníci řízení se mohou vyjádřit do 14 dnů.
Ve všech těchto územích se vyskytují břidlice s malým obsahem zemního plynu. Plyn vznikl rozkladem organické hmoty, kterou v určitém množství obsahují téměř všechny usazené (sedimentární) horniny. Břidlice patří mezi tzv. nekonvenční zdroje zemního plynu. Tradiční ložisko zemního plynu se nachází v dobře propustné hornině (zpravidla písku nebo pískovci) a je utěsněno nepropustnou horninou tak, aby plyn nemohl unikat nahoru. Stačí ložisko správně navrtat a plyn sám vystoupí. Po skončení těžby a utěsnění vrtu zůstává přírodní past v podstatě neporušena (což vede i k úvahám o jejím dalším využití, včetně nepříliš dobrého nápadu vtláčet do vytěžených ložisek oxid uhličitý v rámci projektů "geologického ukládání CO2"); zajímavé je zjištění, že některá dávno vytěžená ložiska se přírodními procesy částečně obnovila.
Břidlice se řadí spíše k horninám nepropustným, ale mohou obsahovat plyn, který vznikl přímo na místě. Jeho získání je ovšem podstatně náročnější. Je vyloučeno, že by plyn samovolně putoval z rozsáhlé plochy vrstvy k určenému vrtu jako v pískovcích. Nicméně někdy se přeci jen může vyplatit plyn z těchto břidlic extrahovat.
K tomu se používá především tzv. hydraulické štěpení neboli "frakování" (známé též pod zkratkou HF, což je zároveň vzorec fluorovodíku - k tomu se také dostaneme), prováděné in situ, tedy přímo v terénu pod zemí bez vytěžení horniny. V břidlici se řízenými výbuchy vytvoří trhliny a následně se vrtem vhání pod vysokým tlakem voda s pískem (který vnikne do trhlin a tím zabraňuje jejich uzavření) a s chemikáliemi, které zlepšují rozpustnost plynu ve vodě nebo slouží k ochraně zařízení (zpravidla se používá receptura uzpůsobená pro dané území. Firmy nebývají na téma složení frakovacích směsí příliš sdílné, ale o škodlivosti mnoha používaných látek pro živé organismy není pochyb). Potom se odčerpává voda i s plynem (a mnoha dalšími látkami, které nabrala pod zemí; břidlice často mají zvýšený obsah různých těžkých kovů, včetně uranu). Protože vrstvy břidlic s plynem nemívají velkou mocnost, používají se spíše vodorovné a šikmé vrty. Zůstává ovšem záhadou, jak by se vrtalo v silně zvrásněných souvrstvích např. v Českém krasu. Významná zátěž pro území je i spotřeba vody, velký střet zájmů by ve většině lokalit vyvolávala i dopravní obsluha těžebních zařízení.
Není třeba být specialisty v oborech jako hydrogeologie, geochemie apod., abychom si uměli představit, že tento způsob těžby (stejně jako průzkumu, při němž se musí používat v podstatě stejné metody) je drastickým zásahem do prostředí. Proto se uplatňuje především v řídce osídlených oblastech např. v USA nebo Austrálii, kde jsou navíc nesrovnatelně jednodušší geologické podmínky než ve všech zájmových územích v ČR. Ani tam se těžba zdaleka neobešla bez nepříjemností, z nichž snad nejvíce proslula hořící "pitná" voda z kohoutku (významné úniky skleníkového methanu jsou proti tomu jen třešnička na dortu). Některé státy i republiky ve federálních státech (např. v Austrálii) hydraulické štěpení na svém území zakázaly. Podle radikálních odpůrců jsou ekologické problémy v podstatě neřešitelné a těžba je i v příznivějších územích ekonomicky neudržitelná. Ale i z jiných zdrojů zaznívají hlasy, že mnohé investice do břidlicového plynu v USA v posledních dvou desetiletích mají znaky ekonomické bubliny a "až to splaskne, věřitele to bude bolet".
Vláda ČR tedy v roce 2011 dobře věděla, proč rozesílá dotčeným obcím podklady k průzkumu na břidlicový plyn těsně před vánoci, v naději, že ve dvoutýdenní lhůtě nestačí zareagovat. Nicméně odpor starostů i občanů byl mnohem silnější, než se čekalo. Propaganda tedy vytáhla hlavní ideologický trumf - možnost snížení energetické závislosti na Rusku. Avšak i těch teoretických několik procent energie, které bychom mohli ušetřit, má své trhliny. Vzhledem ke složitosti geologických poměrů a nutnosti ochránit především podzemní vody (které zejména na Broumovsku patří k velmi cenným) je zajímavá i otázka energetické návratnosti - tedy jestli by se z břidlicového plynu nestala další "biopaliva", na jejichž výrobu se spotřebuje často více energie, než se získá jejich spálením (což patrně nezajímá Evropskou komisi, která povinné přídavky biopaliv do pohonných hmot nařídila).
Poté, co byly argumenty zastánců těžby rozmetány (také díky některým českým geologům, kteří se nebáli veřejně vystoupit), se vláda snažila tvrdit, že vlastně chce jen zlepšit geologickou prozkoumanost našeho území, a hodné zahraniční firmy jsou ochotné to pro nás udělat nezištně (na otázku, proč by to dělaly, se odpovídalo například, že si chtějí udělat reklamu tím, v kolika zemích mají své aktivity). Nicméně opět především geologové upozornili na to, že české území patří k nejhustěji zmapovaným (i provrtaným) na světě, tudíž by průzkumy už nepřinesly mnoho informací, které by byly využitelné také k něčemu jinému než těžbě plynu. Vláda po několika měsících raději uvalila moratorium na těžbu i průzkum břidlicového plynu, které se dodnes nikdo neodvažuje zrušit. Na tom má největší zásluhu Koalice Stop HF, v níž se spojili občané i řada odborníků (dokonce vytvořila vlastní vědeckou radu).
Jedna zahraniční firma však vzápětí "nabídla" ještě další možnost, jak snížit naši závislost na Rusku: podzemní zplynování uhlí na Mělnicku. Černé uhlí se zde vyskytuje ve velké hloubce ­- opět často pod důležitými zdroji kvalitní pitné vody. Klasická těžba uhlí zde není na pořadu dne, nicméně v budoucnu ji vyloučit nelze (např. pokud by se v celé střední Evropě zhoršovala situace v energetice). Zplynování in situ by v podstatě spočívalo v tom, že se část uhelné sloje zapálí (např. proudem vodní páry a kyslíku) a tím se v okolí vyvolá pyrolýza uhlí, podobně jako při výrobě koksu; přidáním vody (páry) by se z uhlí vystavenému pyrolýze získal hořlavý plyn (některými vlastnostmi, včetně obsahu jedovatého oxidu uhelnatého, však podobný spíše svítiplynu než zemnímu plynu). Na rozdíl od plnohodnotné pyrolýzy, kdy se z vytěženého uhlí získá plyn, koks a dehet, by šlo jen o částečné využití suroviny, které by ovšem stačilo ke znehodnocení ložiska pro případnou pozdější těžbu. A protože uhelný dehet obsahuje velké množství karcinogenů (podobně jako ten z cigaret), o rizika pro pitnou vodu je postaráno. Problematičnost záměru je dobře shrnuta v rozhovoru s Doc. Opluštilem (https://melnicky.denik.cz/zpravy_region/geolog-tezba-uhli-na-melnicku-neni-stastny-napad.html), který ekonomickou podstatu vystihl takto: zatímco stát (tehdy ještě Československo) v podstatě zaplatil průzkum ložisek, zahraniční firmě by zůstal zisk; ani významné zlevnění plynu bychom nemohli očekávat, protože pak by se zplynování už nevyplatilo.
Ani v tomto projektu se pro odpor veřejnosti nepokračovalo - aspoň ne oficiálně. Není však vyloučeno, že průzkumem by se měly zabývat některé vrty deklarované jako geotermální (čemuž se chceme věnovat v samostatném článku o geotermální energii).
V klidné době by asi měla vláda (nebo aspoň ministři průmyslu a životního prostředí) po těchto pokusech o "posílení energetické nezávislosti" velký problém s důvěrou veřejnosti, otázka je, zda Nečasova vláda počátkem roku 2012 v této disciplíně ještě měla co ztratit. Na druhé straně řada politiků (a to nejen z tehdy opozičních stran) úspěšně sbírala body bojem proti břidlicovému plynu a za úplný zákaz frakování.
Oba způsoby získávání plynu mají mnoho společného s podzemním loužením uranu na ložisku Stráž pod Ralskem. V 60. letech se zjistilo, že zásoby uranu jsou velké, ale převážně v podobě jemně rozptýlených nerostů, těžko oddělitelných od matečného sedimentu. Do vrstev bohatých uranem (opět ležících pod vydatnými zdroji pitné vody) se vtlačovaly kyseliny (sírová, dusičná, fluorovodíková) a také čpavek. Jinými vrty se čerpaly roztoky obohacené o vyloužený uran. V jiné části ložiska probíhala klasická hlubinná těžba (kde se problémy s kontaminací vody projevily nejdříve, proto se už v 70. letech začaly částečně řešit).
Původně mělo loužení uranu in situ začít v pokusném režimu na 3-4 roky, z nichž se nakonec vyklubalo třicet let. Kyselé roztoky jsou však z ložiska odčerpávány dodnes - ne že by se to vyplatilo pro získání stále menšího množství uranu, ale jde o nutnou sanaci, která stojí zhruba miliardu ročně a bude probíhat ještě nejméně 20 let. Je zarážející, že pravicoví politici, kteří dodnes často povyšují na nejvyšší hodnotu antikomunismus, projevili takovou ochotu napodobit jedno z největších ekologických barbarství minulého režimu. V létě 2012 ministr průmyslu Kuba (ODS) dokonce navrhoval zkusit podzemní loužení uranu v nových lokalitách na Jihlavsku a Liberecku. Jakkoliv doufáme, že by bylo prováděno šetrněji než u Stráže, vzhledem k malým zásobám je ekonomičnost těžby těchto ložisek velmi nepravděpodobná (pokud by náklady opět nedoplatil stát). Pro aktivisty bojující proti jaderným elektrárnám je podzemní loužení uranu ve Stráži jako odstrašující příklad důležitou součástí jejich propagandy (přestože se takto těží jen malá část uranových ložisek a zpravidla v mnohem vhodnějších podmínkách; a rozmach podzemního loužení se nedá očekávat ani v budoucnu, protože v případě růstu cen uranu se už bezpečně vyplatí investice do jeho získávání z mořské vody, resp. solí).

Co říci závěrem? Neměli bychom zapomínat, že se mohou opakovat pokusy prosadit "osvědčený" scénář: zatímco z veřejných zdrojů se zaplatí velká část nákladů na průzkum, ekologická opatření, v horším případě i sanaci škod, firma (zpravidla zahraniční) bude inkasovat zisk (lépe řečeno většinu příjmů - kdo ví, jestli by po odečtení skutečných nákladů nějaký zisk vůbec byl). Při tomto způsobu "podnikání", který v jisté obměně de facto fungoval i za socialismu, může být hra na surovinovou soběstačnost ČR pro vyvolené firmy velmi zábavná, ale většině ostatních obyvatel nepřináší žádný užitek - spíš naopak. Naštěstí i na příkladu břidlicového plynu se ukázalo, že odpor občanů může být úspěšný.

Václav Procházka

Několik odkazů k tématu:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jaromír Jaromír | E-mail | Web | 13. ledna 2018 v 18:53 | Reagovat

Vzhledem k tomu, že se u nás používá plyn k pohonu vozidel, kde je účinnost pod 20%, připadá mi jako hřích, v dnešní době, takovéto využití. Jistě přijde doba, kdy se bude plyn používat s vyšší účinností a zároveň se najde i dokonalejší způsob těžby. Počkejme, bude snad i vláda, která bude lépe nakladat s NAŠÍM bohatstvím, které nikam neuteče samo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama