Česká geologie je alternativou k oficiálním institucím příliš svázaným byrokracií a scientometrií. Smyslem existence České geologie je umožnit těm, kteří mají čím přispět k rozvoji a šíření poznání o "neživé" přírodě, aby tak mohli učinit bez zbytečných obstrukcí, které bývají kladeny z různých důvodů.
Nejde nám o protestování proti všemu ani o utrácení volného času. V první fázi je prioritou prosadit dostatečnou svobodu projevu a bádání a ujistit všechny, kdo chtějí dělat to, v čem opravdu vidí smysl, že v tom nejsou sami.


Autor blogu: Mgr. Václav Procházka, Ph.D. (e-mail: vprochaska.zav.seznam.cz)

spolek Česká geologie
Korespondenční adresa: Pštrossova 16, 11000 Praha 1
e-mail: ceskageologie@volny.cz
IČ: 22886133

Sucho a teplo: jak spolu souvisí?

31. července 2018 v 21:36 | Václav Procházka
Sucho je teď zase jedním z nejpoužívanějších slov. V kombinaci s horkem je nejen nepříjemné, ale při dlouhém trvání i škodlivé. V ČR začala být situace vážná v létě 2015, což se od té doby víceméně opakuje každý rok, i když rekordní teploty jako v srpnu 2015 zatím nepřišly. Vlastně v žádném ročním období na většině území není půda nasycená vodou, což je stav, který může znamenat dlouhodobé vysychání půdy.

Často se sucho dává do souvislosti s klimatickými změnami, zejména tzv. globálním oteplováním. Na první pohled to má logiku: když je horko, všechno vyschne rychleji. Jenže aby se ve vnitrozemí vůbec mělo co vypařovat, musí přicházet dodávky vody v podobě deště (nebo jiných srážek). K tomu je nezbytný výpar vody z moře - a ten také silně závisí na teplotě. Proto z "globálního" pohledu platí: teplá období jsou obecně vlhčí, chladná období spíše suchá. Přispívá k tomu i výrazná izolace velkého množství vody uvnitř ledovců.
Geologický záznam tento vztah mezi chladem a suchem potvrzuje - přinejmenším za posledních 250 miliónů let (od konce prvhohor). Důkazy můžeme najít nejen ve střední Evropě, kde se v dobách ledových usazovaly mocné vrstvy spraší (stejně jako v dalších periglaciálních oblastech, tzn. územích pod vlivem ledovců; nejznámější spraše jsou v Číně), případně váté písky. V okolí Pardubic i na několika dalších místech (např. u Vlkova na Třeboňsku) se dokonce zachovaly nefalšované písečné přesypy jako památka na doby ledové. Spraše, váté písky i přesypy souvisí s tím, že v suchých obdobích je řidší vegetace a nesouvisý půdní pokryv, proto jsou zrnka prachu a písku (vlastně drobné úlomky hornin, často "recyklované" ze starších usazenin) snadno unášena větrem. O suchém podnebí svědčí i skladba tehdejších porostů podle pylových analýz (např. vysoký podíl břízy a borovice mezi dřevinami). Bylo tu sice také více jezer, jejich pozdější zazemnění a zarůstání však nesouvisí s žádným suchem, ale spíše s rozvojem půd a rašelinišť po skončení doby ledové (mnohé rybníky vznikly na místě bažin, které se často vyvinuly z původních jezer).
Důkazy o větších srážkách spíše v teplých obdobích nacházíme také například v ledovcích v Grónsku i Antarktidě, ale i na Sahaře. Saharská poušť se začala zmenšovat po vrcholu poslední doby ledové. Tento trend se změnil asi před 6 tisíci lety, kdy se klima opět začalo mírně ochlazovat. Pozdější oteplování dosud nemohlo zvrátit rozšiřování pouště, k němuž výrazně přispěl i člověk (zvláště ničením vegetace - jak jsme již informovali v článku o klimatickém inženýrství).

Ale co je nám platné, že celosvětově by se mělo klima spíše zvlhčovat, když meteorologická situace v létě způsobuje, že k nám neproudí vzduch od oceánu (jak by normálně měl proudit), ale z rozpálených částí evropského kontinentu. Je to skutečně projev změny klimatu? Na hodnocení je po třech letech ještě brzy. Ale regionální výjimky z globálního pravidla skutečně existují a právě změny směru větrů jsou nejčastější důvod. V malé míře se na našem území mohl projevit i nedostatek sněhu v zimě (pořádná vrstva sněhu většinou představuje zásobu vody v krajině na dlouhou dobu).

Vraťme se však ještě k otázce, kolik vody se ve vnitrozemí vypaří. Velký vliv má vegetace. I suchá biomasa spotřebovala hodně vody, která do ní byla zabudována (jde zhruba o polovinu hmotnosti); toto množství se uvolní jako vodní pára i po spálení, tedy po zkapalnění by to bylo asi půl litru z 1 kg suchého dřeva (ještě více vodní páry se získá spálením benzínu, nafty a zvláště zemního plynu. Něco o složení biomasy asi věděl i Karel May, podle jehož románu vyvolal Old Shatterhand déšť nad pouští zapálením kaktusového pole, ale ať už si o tom myslíte cokoliv, tento postup opravdu nezkoušejte. Ani spalování plynu pouze za účelem boje proti suchu by pravděpodobně nebylo efektivní). Co je nejdůležitější: množství vody trvale zabudované do rostlinné biomasy je řádově jen 1 procento vody, kterou rostlina spotřebuje. Zbytek slouží spíše jako transportní médium z půdy přes kořeny a stonek, a pomalu se odpařuje z povrchu listů (jehličí). Tento tzv. fyziologický výpar (transpirační proud) je pro bilanci vody nesmírně důležitý (již jsme informovali, že pomalé odpařování vody z vegetace také významně přispívá k tvorbě oblačnosti hluboko ve vnitrozemí) - v lesích může představovat i více než polovinu dešťové vody.
Co se tedy stane, když stejné stromy, keře nebo byliny na stejném místě najednou začnou růst mnohem rychleji? Spotřebují mnohem více vody, z níž většina se vypaří. Proto méně vody zůstane v půdě a také se jí méně dostane do potoků a řek (i když ta odpařená také někde naprší, ale kdo ví kde; část samozřejmě spadne na hustě zastavěné plochy, kde může snadno vyvolat bleskové povodně). Tedy výsledkem je najednou sucho, i kdyby se neoteplovalo a srážky zůstaly stejné.
Možná právě velké urychlení růstu biomasy (pozorované hlavně v severním mírném pásu) na přelomu 20. a 21. století je důležitá příčina sucha v některých oblastech, včetně ČR. Rostliny využily nárůst koncentrace oxidu uhličitého - CO2 (který pro ně vlastně představuje "potravu") - v atmosféře. Skutečnost, že k urychlení růstu často došlo náhle, i když obsah CO2 stoupal už dávno předtím, lze vysvětlit tak, že koncem 20. století se ve vyspělých zemích výrazně snížila ekologická zátěž v podobě těžkých kovů, oxidu siřičitého a jím vyvolaných kyselých dešťů (často se mluví o zotavení z acidifikace). K urychlení růstu mohlo přispět i oteplení, které vedlo k prodloužení vegetačního období (pořád je mnohem méně příliš teplých dnů než příliš chladných). Přirozené ekosystémy si s takovým "problémem", jako je rychlejší růst biomasy, jistě snadno poradí. Obdělávané plochy i smrkové monokultury v nížinách to mohou mít složitější, ale to už se vzdalujeme od geologických témat... Z dlouhodobějšího pohledu se každopádně nic nemění na skutečnosti, že vegetace je pro zadržování vody v krajině velmi důležitá a těžko nahraditelná. Zvláště lesy, které vytvářejí významnou zásobu vody v půdě i podrostu (včetně mechů). Možný příspěvek vegetace k dočasnému úbytku vody je spíše přechodnou reakcí na krátkodobé vychýlení z rovnováhy, která bude obnovena tím dříve, čím méně bude bezohledných zásahů do prostředí.

P.S. za cenné připomínky k textu před jeho zveřejněním děkuji neupřesněnému množství anonymních "oponentů"
 

Další články